Tao Te Ting

První díl

1. kapitola

Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a neměnné jméno.

Bezejmenné je prapočátkem nebe a země.
Pojmenované je matkou všeho stvoření.

Proto ten, kdo zůstává bez žádosti,
proniká k jádru této tajemnosti;
kdo je naplněn žádostmi,
postihuje jen vnější tvářnost věcí.

To obojí - ač má rozličná jména -
vyvěrá ze stejného prapůvodu.
Stejnost - toť hlubina záhadnosti.
Záhada všech záhad,
brána veškeré tajemnosti


2. kapitola

Každý na světě poznává krásné jako krásné,
a tím (poznává) i ošklivé.

Každý poznává dobré jako dobré,
a tím (poznává) i zlé

Tak jsoucí a nejsoucí se navzájem plodí,
těžké a snadné se navzájem tvoří,
dlouhé a krátké se navzájem měří,
vysoké a nízké se navzájem pojí,
zvuky a tóny se navzájem slučují,
předtím a potom se navzájem sledují.

Proto moudrý jedná, aniž zasahuje,
poučuje, aniž mluví.

Tvorstvo - jednou dané - neodmítá.
Vytváří, aniž co vlastní,
působí, aniž na čem závisí,
dovršuje, aniž na čem lpí.
Právě proto, že na ničem neulpívá,
nic ho neopouští.


3. kapitola

Nevynášejte vznešené -
a lidé se nebudou svářit;
nevychvalujte těžko dostupné -
a lidé nebudou krást;
nevystavujte žádoucí -
a lidská srdce nebudou rozjitřena.

Proto: vládne-li moudrý,
vyprazdňuje srdce lidí
a naplňuje jejich mysl;
oslabuje ctižádost lidí
a zpevňuje jejich páteř.
Bez ustání usiluje,
aby lidé byli bez chtivosti a zchytralosti;
stará se,
aby ti, kdož jsou zchytralí,
se neodvážili zasahovat.

Jednáme-li, aniž zasahujeme,
nic není bez vlády.


4.kapitola

Tao - ač prázdné - působí-li,
jako by bylo nevyčerpatelné.
Je tak propastné!
Jako by bylo praotcem všech věcí!

Zmírňuje svou ostrost,
pořádá svůj chaos,
tlumí svou oslnivou zář,
ztotožňuje se se svým prachem.

Je tak nezměrné!
Jako by trvalo od věků!
Nevím, koho je synem.
Zdá se, že bylo dříve než Nejvyšší.


5. kapitola

Nebesa a země neprojevují lidumilnost,
tvorstvo je pro ně tolik
co slaměný (obětní) pes.

Moudrý neprojevuje lidumilnost,
lidstvo je pro něho tolik
co slaměný (obětní) pes

Prostor mezi nebem a zemí -
zdaž není jako kovářský měch?
Je prázdný - a nezbortí se,
je ve stálém pohybu - a stále více vydává.

Leč: přemíra slov svůj počet vyčerpá.
Není proto lépe zachovávat "míru věcí"?


6. kapitola

Duch hlubiny nikdy neumírá.
To je, co nazýváme tajemnou matkou zrodu.

Branou tajemného zrodu je to,
co nazýváme kořenem nebe a země.

Nepřetržitě a bez ustání trvá
a působí bez úsilí.


7. kapitola

Nebe stále trvá,
země trvale zůstává.
Nebe a země jsou stálé a trvalé,
protože nežijí ze sebe;
proto mohou žít ustavičně.

To je, proč moudrý
opomíjí sebe - a tím se prosazuje,
zbavuje se sebe - a tím se zachovává.

Zdaž ne právě tím, že je bez osobních zájmů,
může všechny své zájmy uskutečňovat?


8. kapitola

Nejvyšší dobro je jako voda:
dobrotivě prospívá všemu tvorstvu
a s nikým není ve sváru.
Spokojuje se s nejnižšími místy,
o něž nikdo z lidí nedbá;
tím se blíží věčnému tao.

Obydlí je dobré, má-li polohu.
Srdce je dobré, má-li hloubku.
Štědrost je dobrá, má-li laskavost.
Řeč je dobrá, má-li věrnost.
Vládá je dobrá, má-li pořádek.
Činnost je dobrá, má-li způsobilost.
Pohyb je dobrý, má-li vhodnost.

Toliko tam, kde není sváru,
není pohrom ani příkoří.


9. kapitola

Chceš-li podržet něco do krajnosti plné,
lépe, když toho necháš.
Chceš-li podržet něco do krajnosti ostré,
nadlouho to nezachováš.

Máš-li síň plnou zlata a drahokamů,
nic ti ji nemůže uchránit.
Máš-li moc a bohatství - a k tomu zpupnost,
nemůžeš ujít vlastní zkáze.

Dovršit dílo,
splnit své poslání
a stáhnout se do ústraní -
toť cesta nebeského tao.


10. kapitola

Kdo soustřeďuje svou duševní sílu k tomu,
aby objímal jedno,
může zůstat nerozpolcen.

Kdo soustřeďuje svou životní energii k tomu,
aby dosáhl mírnosti a poddajnosti,
může zůstat jako novorozené děcko.

Kdo opatruje a chrání před poskvrnou
hlubinu svého nitra,
může zůstat bez úhony.

Kdo s láskou k svému lidu
řídí vládu v zemi,
může zůstat bez zasahování.

Ať brána nebes se otvírá nebo zavírá,
může zůstat klidný jako samice u ptáčat.

Ať jasnozřivě proniká do všech končin světa,
může zůstat bez vědomostí.

Plodí vše, živí vše.

Vytvářet - a nevlastnit,
působit - a nezáviset,
být v čele - a neovládat,
to je, co nazýváme tajemnou ctností.


11. kapitola

Třicet loukotí spojených vjedno dává kolo,
leč "nic" mezi nimi tvoří použitelnost vozu.

Hlína se hněte a tvoří se nádoby,
leč "nic" jejich vnitřku tvoří použitelnost nádob.

Staví se dům a vysekávají se okna a dveře,
leč "nic" jeho otvorů tvoří použitelnost domu.

Tak v tom, co jest, spočívá prospěšnost,
v tom, co není, spočívá užitečnost.


12. kapitola

Změť pěti barev oslepuje oko,
změť pěti tónů ohlušuje ucho,
změť pěti chutí otupuje ústa.

Honba a prudký cval
rozněcují lidská srdce.
Vzácné a drahé věci
zavádějí člověka na scestí.

To je, proč moudrý
je soustředěn na to, co je v jeho nitru,
nikoli na to, co postřehuje smysly.
Podržuje jedno a odmítá druhé.


13. kapitola

Přízeň je zahanbující jako strach.
Pocta je velké soužení jako tělo.

Co znamená: přízeň je zahanbující jako strach?
Přízeň stahuje dolů;
dosáhneš-li jí, máš strach,
pozbudeš-li jí, máš strach.
To je, proč pravím:
přízeň je zahanbující jako strach.

Co znamená: pocta je velké soužení jako tělo?
Mám velké soužení, protože mám tělo.
Kdybych neměl tělo,
jaké soužení bych mohl mít?

Proto:
Kdo cení své já pro veškerenstvo,
tomu možno svěřit svět.
Kdo miluje své já pro veškerenstvo,
tomu možno odevzdat svět.


14. kapitola

Patříš na ně - a nevidíš je;
proto se nazývá nepatrné.
Nasloucháš mu - a neslyšíš je;
proto se nazývá nevýrazné.
Chceš je uchopit - a nezachytíš je;
proto se nazývá neurčité.

Toto trojí nelze dále probádat.
Směšuje se a prolíná v jedno.
Jeho nejvyšší část není jasná,
jeho nejnižší část není temná.
Je nepřetržité a neustálé.
Je nepojmenovatelné.

Vždy znovu se vrací k původní nehybnosti.
to je, proč se nazývá
tvar beztvarého, obraz nezobrazeného.
Proto se nazývá neurčitelné.

Jdeš-li mu vstříc - nevidíš jeho tvář,
sleduješ-li je - nevidíš jeho záď.
Kdo obsáhne tao dávných dob,
může řídit přítomné jsoucno,
může poznat počátek pradávnosti.
To je, co nazývám odvěkostí tao.


15. kapitola

Ti, kdož v dávných dobách prosluli jako mudrci,
byli nesmírně jemní, odtažití a obdivuhodně pronikaví.
Byli tak hlubocí, že je můžeme jen stěží pochopit.
Protože nejsme s to je plně poznat,
snažíme se je aspoň přibližně znázornit.

Jak byli obezřelí!
Jako ten, kdo v zimě přechází řeku.
Jak byli ostražití!
Jako ten, kdo se hrozí ze všech stran sousedů.
Jak byli zdrženliví!
Jako ten, kdo je hostem na návštěvě.
Jak byli nevyzpytatelní!
Jako tající tříšť ledu.
Jak byli strozí!
Jako holý peň stromu.
Jak byli všeobsáhlí!
Jako širé údolí.
Jak byli nezbadatelní!
Jako zkalená tůň.

Kdo je schopen zkalené klidem zčistit
a postupně vyjasnit?
Kdo je schopen klidné pohybem vzrušit
a postupně oživit?

Kdo v sobě chrání toto tao,
nedychtí být naplňován.
Právě proto, že není přeplněn,
může se spotřebovávat,
aniž potřebuje obnovy.


16. kapitola

Dosáhnout vrcholu prázdna!
Požívat plnosti klidu!
V společném procesu rodí se všechno tvorstvo,
a vše, jak pozoruji, se znovu vrací zpět.

Každý tvor rozkvétá a roste do plnosti
a každý se znovu vrací k svému prazákladu.
Návrat k prazákladu znamená plnost klidu.
To je, čemu se říká naplnit své určení.

Naplnit své určení - znamená věčnost.
Znát věčnost - znamená osvícenost.
Neznat věčnost - znamená zaslepenost a zkázu.

Kdo zná věčnost, obsahuje všeobsáhlost,
Kdo má všeobsáhlost, obsahuje nestrannost,
kdo má nestrannost, obsahuje důstojenství královské.

Královské důstojenství vede k nebesům,
nebesa vedou k tao,
tao vede k stálému trvání.

Pak zánik těla není hrozbou.


17. kapitola

V době dávných velkých vládců
lid sotva věděl, že je má.
Jejich nástupce lid ctil a miloval,
k dalším hleděl se strachem,
od dalších se s pohrdáním odvracel.

Tam, kde chybí důvěra,
povstává nedůvěra.

Jak uvážlivá a vzácná jsou to slova!
Když dílo bylo dokončeno,
práce ve svůj čas vykonány,
všechen lid si svorně říkal:
jsme a žijeme jako příroda.


18. kapitola

Kde je opuštěno svrchované tao,
objevuje se lidumilnost a spravedlnost.
Kde vládne chytrost a obratnost,
objevuje se pokrytectví a klam.
Kde nejsou v souladu příbuzenské vztahy,
objevuje se synovská úcta a bratrská láska.
Kde je země ve zmatcích a nepořádku,
objevuje se loajálnost a věrnost.


19. kapitola

Zanechte svátosti,
odhoďte učenost -
a prospěch lidu se zestonásobí!

Zanechte lidumilnosti,
odhoďte spravedlnost -
a lid se vrátí k synovské úctě a lásce!

Zanechte zchytralosti,
odhoďte ziskuchtivost -
a nebude zlodějů ani banditů.

Z těchto tří (věcí) lze soudit,
že to, čemu se říká "vzdělanost",
samo nestačí.

Hleďte si proto udržet to,
co k vám přináleží:
projevujte prostotu,
uchovávejte neporušenost,
omezujte jednostrannost,
brzděte žádostivost!


20. kapitola

Odložte učenost - a budete bez starostí!

Souhlas a přitakání - čím se od sebe liší?
Dobré a zlé - jaký je mezi nimi rozdíl?
Avšak: čeho se lid hrozí,
toho se nelze nehrozit.

Ó jaká bezútěšnost! A její meze dosud nelze dohlédnout!
Davy se radují a veselí,
jako by slavily obětní hostinu,
jako by stoupaly k terasám o příchodu jara!

Já jediný zůstávám tichý a neúčastný,
jako bych byl bez tvaru a znaku,
jako dítě vyšlé z lůna, které se dosud neusmálo.
Ztracen jako poutník, který nemá kde spočinout.

Všichni lidé jsou naplněni a v nadbytku,
jen já jediný jako bych byl zapomenut.

Běda! Mé srdce je prázdné jako srdce pomatence!
Jsem tak nevědomý a zmatený!

Lidé tohoto světa jsou plni světla,
jen já jediný jsem jako v temnotách!
Lidé tohoto světa jsou čilí a obratní,
jen já jediný jsem zemdlelý a netečný!

Jsem pustý jako moře, zmítán a hnán -
jako bych neměl kde zakotvit!
Lidé tohoto světa jsou schopní a prospěšní,
jen já jediný jsem bezcenný a k ničemu!

Já jediný se liším od ostatních,
neboť ctím a velebím Matku - živitelku všeho.


21. kapitola

Velká ctnost ve svém projevu
zcela a výhradně sleduje tao.
Tao - co do své povahy -
je neurčitelné a nepostižitelné.

Nepostižitelné a neurčitelné -
v němž spočívají všechny tvary!
Neurčitelné a nepostižitelné -
v němž spočívají všechny věci!
Temné a neproniknutelné -
v němž spočívá jádro veškerosti!

Toto jádro - toť naprostá pravost,
v němž spočívá plnost spolehnutí.
Od pradávna dodnes jeho jméno nepomíjí,
aby dozíralo na zrod všech věcí.

Odkud vím, že takový je zrod všech věcí?
Právě skrze toto.


22. kapitola

Co je neúplné, dojde úplnosti.
Co je křivé, bude narovnáno,
co je vyhloubené, bude naplněno,
co je vetché, bude obnoveno;
kdo žádá málo, obdrží mnoho,
kdo žádá mnoho, sejde na scestí.

To je, proč moudrý se upíná na jedno,
a stává se příkladem světa.
Nevystavuje se na odiv,
a proto září.
Nepokládá se za dokonalého,
a proto je slaven.
Neprosazuje se,
a proto dochází uznání.
Nevyvyšuje se,
a proto vyniká.
Nebojuje a nesoupeří,
a proto není na světě nikdo,
kdo by se odvážil s ním měřit.

Jestliže staří říkali:
"Co je neúplné, dojde úplnosti" -
zdaž to byla jen prázdná slova?

Vpravdě, dovršujíce úplnost,
vracíme se k prazákladu.


23. kapitola

Být úsporný ve slovech - odpovídá přírodě.
Prudký vichr netrvá po celé ráno,
prudký déšť netrvá po celý den.

Kdo způsobuje tyto věci?
Nebe a země.
Když ani nebe a země se nemohou projevovat bez přestání,
oč méně pak člověk.

Proto ten, kdo své počínání spojuje s tao,
obsahuje tao, ztotožňuje se s tao.
Kdo své počínání spojuje s ctností,
ztotožňuje se s ctností.
Kdo své počínání spojuje s újmou,
ztotožňuje se s újmou.

Kdo je ztotožněn s tao,
toho i tao přijímá se zalíbením.
Kdo je ztotožněn s ctností,
toho i ctnost přijímá se zalíbením.
Kdo je ztotožněn s újmou,
toho i újma přijímá se zalíbením.

Tam, kde chybí důvěra,
povstává nedůvěra.


24. kapitola

Kdo vystupuje na špičky,
nemůže pevně stát.
Kdo kráčí strojeně,
nemůže dlouho jít.

Kdo se vystavuje na odiv,
nemůže zářit.
Kdo se pokládá za dokonalého,
nemůže být oslavován.

Kdo se prosazuje,
nemůže být uznáván.
Kdo se vyvyšuje,
nemůže vynikat.

Pro tao je jako výkal a odpadky,
jež v každém budí odpor a hnus.
Proto ten, kdo obsahuje tao,
u toho neprodlévá.


25. kapitola

Existuje cosi - mlžné a beztvaré,
a přece hotové a dovršené.
Povstalo před nebem a zemí.

Je tak tiché! Tak pusté!
Stojí samo a nemění se.
Proniká vše vůkol a nic je neohrožuje.
Může se pokládat za matku veškerenstva.

Jeho jméno neznám.
Označuji je jako "tao".
Donucen dát mu jméno,
nazývám je "svrchované".

Svrchované - toť unikající.
Unikající - toť vzdalující se.
Vzdalující se - toť vracející se.

Proto: Tao je svrchované,
nebe je svrchované,
země je svrchovaná,
i královské důstojenství je svrchované.
V okrsku zemském jsou čtyři svrchovanosti
a královské důstojenství zaujímá jednu z nich.

Člověk se řídí podle země,
země se řídí podle nebe,
nebe se řídí podle tao,
tao se řídí podle sebe.


26. kapitola

Těžké je základem lehkého,
klid je vládcem nepokoje.

Proto moudrý kráčí po celý den,
aniž opouští tíži břemene.
I při pohledu na nejkrásnější nádheru,
setrvává v klidu nad vše povznesen.

Jak je pak možné,
aby vládce deseti tisíc vozů
svým chováním znevažoval říši?

Znevažováním pozbýváme základu,
nepokojem pozbýváme vlády.


27. kapitola

Kdo dobře chodí, nezanechává stop.
Kdo dobře mluví, nedopouští se chyb.
Kdo dobře počítá, nepoužívá počítadla.
Kdo dobře zavírá, nepotřebuje závor ani klíčů,
a co zavře, nikdo neotevře.
Kdo dobře svazuje, nepotřebuje provazů ani uzlů,
a co sváže, nikdo nerozváže.

To je, proč moudrý
vždy dobrotivě pomáhá lidem -
a nikoho nezavrhuje.
Vždy dobrotivě pomáhá tvorům -
a nikoho neodmítá.
Tomu se říká skrytá osvícenost.

Proto ten, kdo koná dobro,
je nedobrému učitelem;
ten, kdo nekoná dobro,
je dobrému cenným materiálem.

Nemít v úctě, co je pro nás učitelem,
nemít v lásce, co je pro nás cenným materiálem,
vede - i přes všechnu chytrost - k velkým omylům
Tomu se říká potřebnost prozíravosti.


28. kapitola

Kdo ví, co je v něm mužného,
a má na paměti, co je v něm ženského,
stává se hlubokým řečištěm světa.
Kdo je hlubokým řečištěm světa,
neopouští stále působící ctnost
a může se vrátit do stavu novorozeného dítěte.

Kdo ví, co je v něm jasného,
a má na zřeteli, co je v něm temného,
stává se vzorným příkladem světa.
Kdo je vzorným příkladem světa,
neodchyluje se od stále působící ctnosti
a může se vrátit do stavu vrcholného nebytí.

Kdo ví, co je v něm úctyhodného,
a má na zřeteli, co je v něm zahanbujícího,
stává se širokým údolím světa.
Kdo je širokým údolím světa,
má dostatek stále působící ctnosti
a může se vrátit do stavu původní jednoduchosti.

Rozptylováním jednoduchosti
povstávají "nádoby k užitku".
Používány moudrým,
slouží jako nástroje vlády a správy.
Pak svrchovaný řád
zůstává nerozdělen a neporušen.


29. kapitola

Kdokoli se chce zmocnit světa a zacházet s ním,
ten - jak já jsem viděl - ztroskotá.
Neboť svět je posvátná nádoba,
s kterou nelze zacházet.
Kdokoli s ní chce zacházet, zničí ji.
Kdokoli si ji chce přisvojit, ztratí ji.

Mezi bytostmi některé vedou, jiné následují.
Dech některých vane jemně, jiných prudce.
Některé jsou silné, jiné slabé.
Některé se dovršují, jiné uvadají.

To je, proč moudrý odmítá vše,
co je přehnané,
co je výstřední,
co je přes míru.


30. kapitola

Ten, kdo v radách pozemskému vládci uplatňuje tao,
nezastrašuje svět řinčením zbraní.
Takové počínání přináší odvetu.

Kde tábořilo početné vojsko,
zarůstá země hložím a bodláčím.
Kudy táhla mocná armáda,
vždy přicházejí hladová léta.

Dobrý se spokojuje dosažením výsledku, toť vše,
a neodvažuje se uplatňovat dále násilí.
Dosáhl-li výsledku,
nebude se chvástat, nebude se vynášet,
nebude se zpupně chovat;
neboť došel výsledku,
protože nemohl jinak.

Výsledku se nesmí dosahovat násilím,
neboť co je příliš silné,
počne upadat a chátrat;
a to je proti tao.

Co je proti tao -
předčasně zaniká.


31. kapitola

I nejvzácnějším zbraň je nástrojem neštěstí,
jež budí u každého odpor.
Proto ten, kdo obsahuje tao, se u ní nezdržuje.

Ušlechtilý muž, mešká-li doma,
cení levicí jako místo cti,
Mešká-li ve zbrani,
cení pravici jako místo cti.

Zbraně - jako nositel neštěstí -
nejsou nástrojem vhodným pro ušlechtilého.
Proto jich užívá, jen nemá-li vyhnutí.
Klid a mír klade nade vše.

Ve vítězství není nic oslavného.
Radovat se z vítězství -
znamená mít potěšení v zabíjení lidí.
Kdo se raduje ze zabíjení lidí,
nikdy nebude s to uplatnit své cíle ve světě.

Pří příznivých událostech je přednost dávána levici.
Při nešťastných událostech je přednost dávána pravici.

Při bitvě má pobočník místo na levé straně,
vrchní velitel na pravé straně.
To znamená, že zaujímají místa
jako při pohřebním obřadu.

Je-li pobito velké množství lidí,
má to vzbuzovat velký žal a smutek.
Kdo zvítězil v bitvě, má zaujímat místo
podle pravidel pohřebních obřadů.


32. kapitola

Tao je věčné a zůstává beze jména.
Ač ve své jednoduchosti se zdá nepatrné,
nic na světě se mu neodváží čelit.

Kdyby knížata a králové je dovedli zachovávat,
všechno tvorstvo by jim samo vyšlo s úctou vstříc.
Nebesa a země by se v souladu spojily,
aby vydávaly sladkou rosu,
a lid sám od sebe, bez příkazu a nátlaku,
by žil v rovnosti a míru.

S počínajícím řádem jsou dána jména.
Jakmile jsou zde jména,
je třeba vědět, kdy se zastavit.
Víme-li včas, kdy ustat,
vystříháme se pohromy.

Tao ve vztahu k veškerenstvu je pro ně tím,
čím jsou řeky a moře pro proudy a horské bystřiny.


33. kapitola

Kdo zná druhé, je chytrý;
kdo zná sebe, je moudrý.

Kdo přemáhá druhé, je silný;
kdo přemáhá sebe, je mocný.

Kdo se umí spokojit, má hojnost;
kdo dovede vytrvat, má vůli.

Kdo se neodchyluje od svého určení,
má dlouhé trvání.

Kdo smrtí nezaniká,
má stálé trvání.


34. kapitola

Svrchované tao, jež zaplavuješ vše,
rozprostírajíc se vpravo i vlevo!

Od tebe odvisí zrod všeho tvorstva,
ty však nikoho neodmítáš!
Vše dovršuješ, samo však zůstáváš bez věhlasu!
S láskou pečuješ o všechno tvorstvo,
nežádáš si však být nikomu pánem!

Tím, že trvale zůstáváš bez nároků,
možno tě nazvat "malé".
Tím, že všechno tvorstvo se k tobě vrací,
ty však nikomu nechceš být pánem,
možno tě nazvat "velké".

To je, proč moudrý nikdy neusiluje o velikost,
a proto může svou velikost dovršovat.


35. kapitola

Kdo pevně drží nejvyšší symbol,
k tomu přichází celý svět.
Přichází, a nic ho neohrožuje,
nachází jen klid, mír, blaženost.

Krásná hudba a chutná jídla
lákají pocestného k zastavení.
Avšak to, co vydává tao,
je tak matné a bez chuti.

Hledíš na ně - a nejsi s to je spatřit.
Nasloucháš mu - a nejsi s to je slyšet.
Avšak užíváš-li ho - nejsi s to je vyčerpat.


36. kapitola

Má-li něco být staženo,
muselo to původně být napjaté.
Má-li něco být zeslabeno,
muselo to původně být silné.
Má-li něco být odvrženo,
muselo to původně být nadměrné.
Má-li něco být odejmuto,
muselo to původně být obsaženo.

Tomu se říká jemnost rozpoznávání.

To je, proč měkké a slabé
vítězí nad pevným a silným.

Tak jako ryba nemá být zbavována hlubiny,
nemá lid být seznamován s ostrými nástroji země.


37. kapitola

Tao je věčné a zůstává bez konání,
a přece není nic, co by nebylo vykonáno.

Kdyby je knížata a králové dovedli zachovávat,
všechno tvorstvo by se samo od sebe utvářelo.

Kdyby však při svém rozvoji samo zatoužilo přetvářet,
sám bych je zadržel jednoduchostí bezejmenného.

Bezejmenná jednoduchost je prosta žádostí a vášní.
Co je bez žádostí a vášní, spočívá v klidu.

Pak celý svět by se sám od sebe přivedl k míru.
Tao Te Ting - druhá část.

Zpět na hlavní stranu