Tao Te Ting

Druhý díl


38. kapitola

Vznešená ctnost neprojevuje ctnostnost,
protože je plnost ctnosti.
Nízká ctnost neztrácí ze zřetele ctnostnost,
protože je bez ctnosti.

Vznešená ctnost nejedná
a nečiní si nárok zasahovat.
Nízká ctnost jedná
a činí si nárok zasahovat.

Vznešená lidskost jedná,
aniž si činí nárok zasahovat.
Vznešená spravedlnost jedná
a činí si nárok zasahovat.

Vznešená obřadnost zasahuje,
a není-li, kdo by s ní souhlasil.
vztahuje paže a donucuje.

Tak ztrácí-li se tao - nastupuje ctnostnost,
ztrácí-li se ctnost - nastupuje lidumilnost,
ztrácí-li se lidumilnost - nastupuje spravedlnost,
ztrácí-li se spravedlnost - nastupuje obřadnost.

Obřadnost je zaschlá slupka věrnosti a loajality -
a počátek zmatků.
Přemoudřelost je zbujelý květ tao -
a počátek hlouposti.

Proto muž vskutku velkorysý
vždy se přidržuje jádra, nikoli slupky,
vždy se přidržuje plodu, nikoli květu.
Podržuje jedno a odmítá druhé.


39. kapitola

Hle, co odpradávna obsáhlo jedno:
nebesa obsáhla jedno, aby se zjasnila;
země obsáhla jedno, aby se zpevnila;
duch obsáhl jedno, aby byl účinný;
hlubina obsáhla jedno, aby se naplnila;
tvorstvo obsáhlo jedno, aby se zrodilo;
knížata a králové obsáhli jedno,
aby správně řídili říši.

To vše způsobilo jedno.

Kdyby nebesa nebyla jasná,
hrozilo by jim, že se roztrhnou.
Kdyby země nebyla pevná,
hrozilo by jí, že se rozpadne.
Kdyby duch nebyl účinný,
hrozilo by mu, že ustane.
Kdyby hlubina nebyla naplněna,
hrozilo by jí, že vyprahne.
Kdyby se tvorstvo nerodilo,
hrozilo by mu, že zanikne.
Kdyby knížata a králové neřídili správně říši,
a byli pyšní a povýšení,
hrozilo by jim, že budou svrženi.

Neboť vznešené má své kořeny v bezvýznamném,
vysoké má svůj základ v nízkém.
Jestliže knížata a králové se sami zovou
"sirotky", "opuštěnými" a "nicotnými",
zdaž to není proto,
že za svůj základ považují bezvýznamné?

Jednolivé části vozu netvoří ještě dohromady vůz.
Proto: nechtěj se ojediněle skvít jako drahokam
ani se drolivě rozpadat jako kamení.


40. kapitola

Návratnost je pohybem tao,
poddajnost je projevem tao.

Nebesa a země i všechno tvorstvo
mají svůj vznik v bytí;
bytí má svůj vznik v nebytí.


41. kapitola

Slyší-li vynikající učenec mluvit o tao,
snaží se ze všech sil je následovat.
Slyší-li průměrný vzdělanec mluvit o tao,
občas je zachovává, občas o ně nedbá.
Slyší-li polovzdělanec mluvit o tao,
dá se do hlasitého smíchu.

Kdyby však tao nebylo vysmíváno,
ani by to nemohlo být opravdové tao.
Proto se praví v mudrosloví:
Tao ve svém jasu zdá se temné,
ve svém postupu zdá se ustupovat,
ve své prostotě zdá se podružné.

Nejvyšší ctnost se jeví jako prohlubeň,
nejčistší bělost se jeví jako poskvrna,
nejrozsáhlejší ctnost se jeví jako nedostatečná,
nejpevnější ctnost se jeví jako vratká,
nejstálejší čestnost se jeví jako proměnlivá.

Největší čtverec jako by byl bez rohů,
největší nádoba jako by byla beze dna,
nejmocnější tón jako by byl bez zvuku,
nejvyšší forma jako by byla bez tvaru.

Tao zůstává skryté a beze jména.
A přece: zdaž to není tao,
jež vše dobrotivě dává a dovršuje?


42. kapitola

Tao plodí jedno,
jedno plodí dvě,
dvě plodí tři,
tři plodí všechny věci.

Každá z bytostí nese na svém týle temnotu,
ve svém náručí objímá světlo.
Proudící životodárný dech
je uvádí v soulad.

To, čím lidé nejvíce opovrhují,
je siroba, opuštěnost, nicotnost;
a přece je králové a velmoži volí za své označení.
Neboť tak jako je možné pozbýváním nabývat,
tak lze i nabýváním pozbývat.

Čemu učili druzí, učím i já:
vše, co je násilné a zpupné,
předčasně hyne.
To mi budiž základem v mém učení.


43. kapitola

Co je na světě nejpoddajnější,
podmaňuje to, co je na světě nejpevnější.

Co není hmotné, proniká to, co není prostupné.
To je, z čeho poznávám prospěšnost nejednání.

Poučovat beze slov,
prospívat bez jednání.

Jen málokdo na světě toho dosahuje.


44. kapitola

Věhlas, nebo tvé já -
co je ti bližší?
Tvé já, nebo bohatství -
co je ti dražší?
Zisk nebo ztráta -
co je pro tebe zhoubnější?

Přílišná přítulnost
nutně vede k velkým výdajům.
Přílišná hrabivost
nutně vede k těžkým ztrátám.

Víš-li, kdy se spokojit,
uvaruješ se potupy.
Víš-li, kdy ustat,
uvaruješ se pohromy.

Jen tak lze dosáhnout dlouhého trvání.


45. kapitola

Nejvyšší dokonalost se jeví jako nedostatečná,
její působení však je bez konce.
Nejvyšší plnost se jeví jako prázdnota,
její působení však je bez vyčerpání.

Vrcholná přímost vypadá jako pokřivenost,
vrcholná obratnost vypadá jako nemotornost,
vrcholná výmluvnost vypadá jako nevýřečnost.

Neklid přemáhá chlad,
klid přemáhá žár.

Jen čiré a klidné může být mírou světa.


46. kapitola

Vládne-li ve světě tao,
jezdečtí koně se chovají v ohradách,
aby hnojili a obdělávali pole.
Nevládne-li ve světě tao,
váleční koně se plemení
a potulují ve stepích.

Není většího zločinu
než povolovat vášním.
Není většího neštěstí
než neznat míru.
Není větší pohromy
než bažit po zisku.

Proto znát míru, kdy se spokojit,
znamená být trvale uspokojen


47. kapitola

Je možno poznávat svět,
aniž vykročíme ze svého domu.
Je možno nazírat tao nebes,
aniž vyhlédneme ze svého okna.

Čím dále kdo jde,
tím méně poznává.

To je, proč moudrý
poznává vše - aniž někam jde,
rozlišuje vše - aniž na něco hledí,
dovršuje vše - aniž něco koná.


48. kapitola

Kdo se soustřeďuje na vzdělání,
den ze dne si více osvojuje;
kdo se soustřeďuje na tao,
den ze dne se více oprošťuje.

Postupným oprošťováním
dospíváme nakonec k nejednání.
Nejednáme-li, nezůstává nic,
co by nebylo vykonáno.

Svět lze získat jen trvalým nevměšováním.
Kdo se vměšuje, nikdy nemůže získat svět.


49. kapitola

Moudrý zůstává bez trvalé přítulnosti,
srdce všech lidí činí svým srdcem.

K dobrému jsem dobrý,
k nedobrému jsem také dobrý;
tak prosazuji dobro.

K věrnému jsem věrný,
k nevěrnému jsem také věrný;
tak prosazuji věrnost.

Moudrý - ve vztahu ke světu -
zůstává plachý a uzavřený,
své srdce však rozšiřuje na celý svět.

Na to, k čemu všichni upírají zrak a sluch,
hledí moudrý shovívavě jako na dětinskost.


50. kapitola

Vstupujeme do zrození,
vcházíme do smrti.
Ti, kdo směřují do zrození,
jsou tři z deseti.
Ti, kdo směřují ke smrti,
jsou tři z deseti.
Ti ze zrozených,
kteří se řítí do oblasti smrti,
jsou rovněž tři z deseti.

Proč je tomu tak?
Protože nadměrně žijí svůj život.

Slyšel jsem, že ten,
kdo správně řídí svůj život,
procházeje pustinou -
nesetká se s nosorožcem ani s tygrem;
procházeje bitvou -
nesrazí se se zbraní ani štítem.

Nosorožec nemá, kam by vrazil svůj roh,
tygr nemá, kam by zatnul své drápy,
zbraň nemá, kam by zapustila své ostří.

Proč je tomu tak?
Protože pro něho neexistuje oblast smrti.


51. kapitola

Tao vše plodí,
ctnost vše živí,
realizuje a ztvárňuje vše,
posiluje a dovršuje vše.

Proto mezi všemi bytostmi není jediná,
jež by neměla úctu k tao a vážnost k ctnosti.

Úcta k tao a vážnost k ctnosti
není nikým přikazována,
vyplývá trvale z jejich přirozenosti.

Neboť tao vše plodí,
ctnost vše živí,
dává růst, vychovává a dovršuje,
vede ke zralosti, vyživuje a ochraňuje.

Vytvářet - a nevlastnit,
působit - na nezáviset,
být v čele - a neovládat.

To je, co nazývám tajemnou ctností.


52. kapitola

Existuje počátek světa;
lze jej nazvat matkou veškerenstva.

Kdo zná matku,
poznává podle ní i děti.
Kdo zná děti,
přidržuje se podle nich i matky.

Kdo se uzavírá vnějšku
a zamyká brány svých smyslů,
zůstává do konce života bez pohromy.

Kdo se otevírá vnějšku
a pachtí za svými záležitostmi,
zůstává do konce života bez pomoci.

Vnímat nepatrné znamená být osvícený;
chránit v sobě slabé znamená být silný.

Používejte jeho světla,
obnovujte jeho osvícenost
a neuvedete se do zkázy.

Tomu se říká sledovat věčnost


53. kapitola

Kdybych měl byť jen omezené nadání
a kráčel cestou velkého tao,
jediného bych se bál: rozpínavě jednat.

Cesta velkého tao je zcela rovná a prostá,
lidé však volí raději nerovné stezky.

Mít paláce přeplněné nádherou,
ale pole zarostlá býlím
a sípky zející prázdnotou -
oblékat se v přepychová roucha
a k opasku připínat ostré meče -
žít v nadbytku jídla a pití
uprostřed přepychu a bohatství -
tomu se říká chvástat se lupičstvím.

A to rozhodně není cesta velkého tao!


54. kapitola

Co je dobře vkořeněno, nedá se vytrhnout.
Co je dobře uchopeno, nemůže se vymknout.
Pak oběti, přinášené předkům syny a vnuky,
mohou trvat bez přestání.

Budeš-li to pěstovat v sobě,
tvá ctnost bude opravdová;
budeš-li to pěstovat v rodině,
tvá ctnost bude hojná;
budeš-li to pěstovat v obci,
tvá ctnost bude oplývající,
budeš-li to pěstovat v zemi,
tvá ctnost bude všeobsáhlá;
budeš-li to pěstovat ve světě,
tvá ctnost bude všepronikající.

Proto: Pohlížej na sebe jako na druhé,
na svou rodinu jako na rodiny druhých,
na svou obec jako na obce druhých,
na svou zemi jako na zemi druhých,
na svou říši jako na říši druhých.

Kterak vím, že takto je tomu na světě?
Právě na základě tohoto.


55. kapitola

Kdo v sobě uchovává plnost ctnosti,
je podoben novorozenému děcku:
jedovatý plaz a hmyz ho nezasáhne,
divoká zvěř ho nenapadne,
dravý pták ho neuchvátí.

Ač má kosti slabé a svaly měkké,
jeho stisk je pevný.
Ač nezná spojení dvou pohlaví,
jeho plodivá síla je dokonalá,
neboť obsahuje plnost vitality.
Ač po celý den vzlyká a křičí,
jeho hlas nezhrubne,
neboť obsahuje plnost souladu.

Znát plnost souladu znamená věčnost.
Znát věčnost znamená osvícenost.
Zvyšovat nadměrně svůj život znamená zhoubu.
Podrobovat mysl vášni znamená zvůli.

Co je příliš silné,
počne uvadat a chátrat;
a to je proti tao.
Co je proti tao,
předčasně zaniká.


56. kapitola

Ten, kdo ví, nemluví;
ten, kdo mluví, neví.

Uzavírat se vnějšku,
zamykat brány svých smyslů!

Zmírňovat svou ostrost,
pořádat svůj chaos,
tlumit svou zář,
ztotožňovat se s vlastním prachem.
To je, co nazývám "tajemství stejnosti".

Proto zde nemůže být přilnulosti -
a tedy ani odcizení;
nemůže zde být ziskuchtivosti -
a tedy ani poškození;
nemůže zde být povyšování -
a tedy ani ponižování.

Proto je to tím nejvzácnějším na světě.


57. kapitola

Spravuj zemi s opravdovostí,
používej vojska s důmyslností,
získávej svět nevměšováním.
Odkud vím, že tomu tak má být?
Odtud:

Čím více je ve světě zákazů a zápovědí,
tím více lid chudne.
Čím více je ostrých nástrojů mezi lidem,
tím více je zmatků na zemi.

Čím více chytrosti a obratnosti má člověk,
tím více vzniká výmyslů a výstředností.
Čím více se vydává zákonů a nařízení,
tím více je zlodějů a lupičů.

Proto praví moudrý:
Já nezasahuji - a lid se sám rozvíjí;
setrvávám v klidu a tichu - a lid se sám napravuje;
nevměšuji se - a lid sám od sebe prospívá;
nic nežádám - a lid sám si uchovává jednoduchost.


58. kapitola

Je-li vláda mírná a nevtíravá,
lid je prostý a počestný.
Je-li vláda ostrá a podezíravá,
lid je lstivý a úskočný.

Štěstí, žel, vyrůstá z neštěstí!
Neštěstí, žel, se skrývá ve štěstí!
Kdo rozpozná jejich krajní meze?
Nemožnost je zastavit?
Tak se opravdovost zvrací v prohnanost,
dobrota se zvrací v šalebnost.
Pobloudilost lidská trvá věru od nepaměti!

Proto moudrý
může být příkrý, aniž ubližuje,
může být ostrý, aniž zraňuje,
může být přímý, aniž omezuje,
může zářit, aniž oslňuje.


59. kapitola

Při správě lidu a službě nebi
nic není tak důležité jako zdrženlivost.
Neboť jen zdrženlivostí se dochází k tomu,
čemu se říká umění včas se ovládnout.

Přecházet včas ústupností znamená
rozvíjet vrcholnou míru ctnosti.
Kdo rozvíjí vrcholnou míru ctnosti,
nemá, v čem by neobstál.

Nemá-li, v čem by neobstál,
nelze poznat meze jeho možností.
Nelze-li poznat meze jeho možností,
pak může obsáhnout zemi.

Obsáhne-li i matku země,
může dojít dlouhého trvání.

Tomu se říká být hluboce vkořeněn
a pevně zakotven,
znát cestu dlouhého života
a stálého nazírání - tao.

60. kapitola

Spravovat mocnou říši
je jako smažit křehkou rybu.

Je-li svět řízen v souladu s tao,
démoni v něm neprojevují své síly.
Nikoli proto, že by se jim nedostávalo sil,
ale proto, že svými silami neškodí člověku.

Nejenže svými silami neškodí člověku,
ale tím, že ani moudrý neškodí člověku,
nikdo z nich nikomu neškodí,
takže ctnost se může oboustranně zmnožovat.


61. kapitola

Velký stát, který se dovede sklánět dolů,
stává se průsečíkem světa,
plodivou silou světa.

Samice vždy přemáhá samce klidností.
Klid jí dává místo dole.

Tak i velký stát,
dovede-li se sklonit před malým státem,
získává si malý stát.
A malý stát,
dovede-li se sklonit před velkým státem,
získává si velký stát.

Tak jednomu slouží nízké postavení k tomu,
aby si získal,
druhému slouží nízké postavení k tomu,
aby byl získán.

Vše, co velký stát žádá,
je mít a udržet si velký počet lidí.
Vše, co malý stát žádá,
je zapojit se činností do velkého počtu lidí.

Má-li každý z obou dosáhnout to,
po čem touží,
pak ten, který je velký,
se musí umět snížit.


62. kapitola

Tao je bezpečným spočinutím všeho tvorstva:
dobrému je vzácným pokladem,
nedobrému je pomocným útočištěm.

Krásná slova mohou přinášet obdiv,
vznešené činy mohou přinášet poctu.
I když je v člověku něco nedobrého,
je třeba ho zavrhovat?

Proto: když při nastolení panovníka
a jmenování jeho tří ministrů
se předkládají dary z nefritu,
provázené čtyřspřežím vzácných koní,
zdaž daleko lépe nejedná ten,
kdo v klidu sedí a nabízí (darem) toto tao?

Co bylo důvodem, že staří tolik ctili toto tao?
Neříká se snad o něm:
kdo po něm prahne, dosahuje ho
a jeho viny mu budou prominuty?

Proto je tím nejvzácnějším na světě.


63. kapitola

Jednej bez zasahování,
uskutečňuj bez vměšování,
chutnej bez vychutnávání.

Nahlížej v malém velké,
v nepočetném mnohé.
Oplácej křivdu ctností.

Připravuj obtížné, dokud je snadné,
prováděj velké, dokud je nepatrné.

Obtížné věci světa je nutno konat od snadných;
velké věci světa je nutno konat od nepatrných.
Proto moudrý tím, že nikdy neusiluje o velikost,
může svou velikost dovršovat.

Kdo lehce přitakává, nutně pozbývá důvěry.
Kdo mnohé bere lehkovážně, nutně má četné obtíže.
Proto moudrý tím, že pokládá vše za závažné,
nikdy se neocitá v obtížích.


64. kapitola

Co je pokojné, lze snadno ovládat.
Co dosud není určeno, lze snadno pořádat.
Co je křehké, lze snadno roztříštit.
Co je nepatrné, lze snadno rozptýlit.
Působ na to, co dosud nevzniklo,
pořádej to, co dosud není rozvráceno.

Strom silný jako náruč
vyrůstá z nepatrného výhonku.
Věž vysoká devět pater
vzniká z hrstí nakupené hlíny.
Cesta dlouhá tisíc mil
začíná stopou první kročeje.

Kdo chce v něčem zasahovat, ničí to.
Kdo si chce něco přisvojit, ztrácí to.
Moudrý tím, že nezasahuje, nic neničí,
tím, že si nic nepřisvojuje, nic neztrácí.

Lidé při svém počínání -
kdykoli jsou již takřka u výsledku -
vždy vše zmaří.
Buď proto stejně pečlivý na konci,
jako jsi byl na počátku,
pak nezmaříš žádné dílo.

Proto moudrý
touží (zůstat) bez tužeb
a necení si těžko dostupného.
Učí (zůstat) bez poučování
a napravuje poklesky lidí.
Tím pomáhá tvorstvu,
aby uchovávalo svou přirozenost
a neodvažovalo se zasahovat.


65. kapitola

Ti, kdož v pradávnu správně uplatňovali tao,
nesnažili se jím nabádat lid k osvícenosti,
ale k tomu, aby si uchovával prostotu.

Obtíže při správě lidu
vznikají z přílišné zchytralosti.
Řídit zemí se zchytralostí
znamená pohromu země.
Řídit zemi bez zchytralosti
znamená požehnání země.

Kdo zná tyto dvě cesty,
ovládá i dokonalý vzor (vlády).
Mít trvale na mysli tento vzor
znamená obsahovat tajemnou ctnost.

Tajemná ctnost je nesmírně hluboká,
nesmírně široká,
je rubem všeho bytí.

Tím dochází k velkému zpodobnění.


66. kapitola

Jak je možné, že řeky a moře
mohou kralovat tisícerým údolím?
Protože se dovedou dokonale sklánět dolů.
Proto mohou být králi tisícerých údolí.

Tak i moudrý (vládce):
aby mohl být nad lidem,
musí svá slova umět klást pod lid;
aby mohl být před lidem,
musí svou osobu umět klást za lid.

Proto může zůstávat nahoře,
aniž jej lid pociťuje jako tíhu;
proto může zůstávat vpředu,
aniž jej lid pociťuje jako újmu.

Proto jej celý svět s radostí podporuje,
aniž pociťuje hněv a odpor.
Protože s nikým nesoupeří,
není na světě nikdo,
kdo by se odvážil s ním měřit.


67. kapitola

Všichni na světě říkají,
že má velikost se jeví jako nicotnost.
Avšak zdaž není něco velké právě tím,
že se to jeví jako nicotné?
Kdyby se to jevilo jako vzácné,
zdaž už dávno by to nebylo bezcenné?

Mám tři klenoty,
které uchovávám jako poklad:
první je milosrdnost,
druhý je zdrženlivost,
třetí je skromnost, jež mi brání
být prvním na světě.

Kdo je milosrdný, může být odvážný;
kdo je zdrženlivý, může být velkorysý;
kdo se neodvažuje být prvním na světě,
může stát v čele vlády a správy.

Když dnes na úkor milosrdenství roste jen opovážlivost,
když na úkor zdrženlivosti roste jen rozpínavost,
když na úkor skromnosti roste jen panovačnost,
znamená to jistou smrt!

Milosrdnost přináší vítězství v bitvě
a neochvějnost v obraně.
Koho chtějí nebesa ochránit,
toho obklopují milosrdenstvím.


68. kapitola

Kdo vyniká jako vojevůdce,
není výbojný.
Kdo vyniká jako válečník,
není prchlivý.
Kdo vyniká v přemáhání protivníka,
není svárlivý.
Kdo vyniká v zacházení s lidmi,
dovede se ponížit.

to se nazývá ctnost smířlivosti,
tomu se říká schopnost zacházet s lidmi,
to znamená sjednocení snebesy -
od nejstarších dob vrchol všeho.


69. kapitola

Ve válečné taktice je známé rčení:
lépe dělat hosta než pána domu,
raději couvnout o krok než vyrazit o píď.

Tomu se říká
postupovat bez výpadu,
odrážet bez střetnutí,
čelit bez nepřátelství,
svírat zbraň bez úderu.

Není většího neštěstí
než podceňovat nepřítele.
Kdo podceňuje nepřítele,
jako by dával v sázku své poklady.

Proto:
zkříží-li se navzájem dvě rovnocenné zbraně,
vítězí ten, kdo má slitování.


70. kapitola

Slova, je říkám,
jsou tak snadná k pochopení,
tak snadná k provádění!

A přece není na světě nikdo,
kdo by je dovedl chápat,
kdo by je dovedl provádět!

Slova mají svého původce,
skutky mají svého strůjce.
Avšak protože je nelze poznat,
ani mne nikdo nechápe.

Těch, kdož mě chápou,
je jen vzácně málo,
a proto i já se zdám vzácný.

Proto moudrý,
ač zahalen v hrubou suknici,
chová v srdci vzácný drahokam.


71. kapitola

Chápat, co není známé, je vrchol;
nechápat, co je známé, je vada.

Jen ten, kdo se dovede trápit pro tuto vadu,
může se od ní oprostit.

Moudrý je prost této vady,
protože se nad ní dovede trápit.

Proto může být bez vady.


72. kapitola

Když se lid neděsí hrozného,
dochází k nejhroznějšímu.

Proto: nečiň jeho životní prostor příliš těsný,
nečiň jeho životní děl příliš trpký.

Neboť jen nebude-li roztrpčován,
nebude se cítit roztrpčen.

Proto moudrý
má vědomí sebe, aniž pomýšlí na obdiv,
má lásku k sobě, aniž pomýšlí na pocty.

Podržuje jedno a odmítá druhé.


73. kapitola

Kdo spojuje statečnost s odvážností,
končívá smrtí;
kdo nespojuje statečnost s odvážností,
zůstává živ.

To obojí může být jak k prospěchu,
tak i ke škodě.
Kdo však pronikne úradky nebes,
aby věděl, co zavrhují?

Proto i moudrý se tu ocitá v těžkostech.

Tao nebes nesoupeří a vždy dokonale vítězí;
s nikým nehovoří a vždy dokonale odpovídá;
nikoho neláká a vše k němu samo přichází;
zůstává neúčastné a vše dokonale osnuje.

Jak nesmírná, jak rozlehlá je síť nebes!
Její oka jsou řídká - nic však nepropustí.


74. kapitola

Když se lid neděsí smrti,
co pomůže vyhrožovat mu smrtí?

Jestliže lid, žijící v trvalém strachu pře smrtí,
se začne chovat vzpurně -
a já mám moc zakročit a ztrestat ho smrtí -
kdo se odváží?

Vždy je to popravčí, kdo popravuje.
Avšak popravovat místo popravčího,
zdaž to neznamená totéž
jako tesat sekyrou místo tesaře?

Kdo užívá sekyry místo tesaře,
jen zřídkakdy vyvázne se zdravou rukou.


75. kapitola

Lid hyne hlady,
protože nadřízení vymáhají příliš dávek.
Proto lid hyne hlady.

Lid se těžko spravuje,
protože nadřízení příliš zasahují.
Proto se lid těžko spravuje.

Lid bere smrt na lehkou váhu,
protože musí příliš usilovat o život.
Proto bere lid smrt na lehkou váhu.

Zdaž ničím nezáviset na životě
není vzácnější než přeceňovat život?


76. kapitola

Když se člověk rodí, je slabý a poddajný.
Když umírá, je pevný a silný.

Všechno tvorstvo, stromy a rostliny,
když se rodí, jsou vláčné a křehké.
Když umírají, jsou seschlé a ztvrdlé.

Tak to, co je pevné a silné,
směřuje ke smrti,
co je slabé a poddajné,
směřuje k životu.

To je, proč zbraně, jsou-li příliš mocné,
nepřinášejí vítězství,
proč stromy, jsou-li příliš zdatné,
neujdou sekyře.

Silné a mohutné má místo dole,
slabé a poddajné má místo nahoře.


77. kapitola

Tao nebes -
zdaž se nepodobá napínání luku?

Co je vysoko, stlačuje dolů,
co je nízko, pozvedá nahoru.
Odnímá, kde je přebytek,
přidává, kde je nedostatek.

Odstraňovat přebytečné,
napravovat nedostatečné,
toť tao nebes.

Jiné tao člověka.
Odnímá, kde je nedostatek,
a nabízí, kde je přebytek.

Kdo má takový přebytek,
aby jej mohl nabídnout světu?
Pouze ten, kdo obsahuje tao.

Proto moudrý
působí, aniž na čem závisí,
dovršuje, aniž na čem lpí.

Zdaž to není tím, že nikdy netouží
ukazovat na odiv svou dokonalost?


78. kapitola

Nic na světě není tak měkké a poddajné jako voda,
a přece v tom, jak zdolává pevné a silné,
ji nic nepřekoná.
Proto ji nemůže nic zastoupit.

Není na světě, kdo by nevěděl,
že slabé překonává silné,
že poddajné překonává pevné,
a přece nikdo neumí podle toho jednat.

Proto praví moudrý:
Kdo na sebe bere poklesky země,
může být vladařem, hodným jména
nejvyššího obětníka boha půdy.
Kdo na sebe bere neštěstí země,
může být panovníkem, hodným jména
krále světa.

Taková jsou slova pravdy -
i když se zdají protismyslná.


79. kapitola

Dojde-li k smíru ve velké nenávisti,
něco z nevraživosti vždy přece zůstává.
Je možno to pokládat za dokonalé?

To je, proč moudrý
dodržuje závazky levé strany smlouvy
a neuplatňuje své požadavky vůči druhým.

Ten, kdo má ctnost, trvá na závazcích;
ten, kdo nemá ctnost, trvá na požadavcích.

Tao nebes nezná osobního zaujetí,
vždy však stojí na straně dobrého.


80. kapitola

I když je malý stát s malým počtem lidí
a má růžné nástroje vlády a správy,
ať jich nepoužívá.

Pečuj, aby lid hleděl na smrt vážně
a neodcházel do vzdálených končin.
I když bude mít lodě a vozy,
nechť není, kdo by do nich vstupoval.
I když bude mít pancéře a meče,
nechť není, kdo by jích používal.

Učiň, ať se lid navrátí
k užívání uzlů místo písma;
ať shledává svůj pokrm chutný,
svůj oděv krásný,
své obydlí pokojné,
svůj způsob života radostný.

Pak budou sousedící země
zdálky na sebe pohlížet -
štěkot psů a kokrhání kohoutů
se bude mezi nimi rozléhat -
a přece bude každý pokojně v stáru umírat,
aniž zatouží přecházet z jedné země do druhé.


81. kapitola

Pravdivá slova nebývají líbivá,
líbivá slova nebývají pravdivá.

Co je dobré, nepotřebuje obhajoby,
co potřebuje obhajoby, není dobré.

Kdo ví, nepotřebuje vědomosti,
kdo potřebuje vědomosti, neví.

Moudrý nehromadí.
Tím, že vše činí pro druhé,
sám stále více získává;
tím, že vše dává druhým,
sám stále více dostává.

Takové je tao nebes:
prospívá - a nikdy neškodí.
Takové je tao moudrého:
jedná - a nikdy nesoupeří.

Zpět na hlavní stranu